LDN 20006
(16.12. 2008)
Bylo nebylo za dávných časů minulou sobotu se pár skautů rozhodlo pomáhat
lidem. Sešli se proto v jedné malé chaloupce, v jejich srubu.
To co začíná jako pohádka, rozhodně pohádkou není. Budu Vám povídat o cestě do
Babic a zase zpátky s vánočkami a písněmi, o cestě, jež měla za úkol někoho
potěšit.
Nebudu se moc rozepisovat o nácviku, protože ten si dovede jistě každý z Vás
představit. Musím jen upozornit jakou to dá práci vybrat tu správnou píseň.
Nakonec se povedlo a my se vydali na vlak. Nevěřili byste jak je těžké spočítat
čtrnáct lidí na hromadnou jízdenku… Ve vlaku jsem musela přemýšlet o co se
vlastně chceme pokusit a vzpomínala jsem na tutéž akci minulý rok. Tenkrát to
bylo hodně těžké na psychiku všichni jsme přišli s bujarou náladou ze
společenské večeře a domů jsme dorazili v hluboké depresi. Bude to však letos
jiné?
Jak nad tím s odstupem času přemýšlím, nebylo to jiné, jen my jsme se
změnili. Jak se mi hlavou honily všechny ty myšlenky cesta utekla jako voda a my
se vydali na cestu k LDN. Cestou nám bylo dobře a předváděli jsme našeho
básnického ducha recitací balad pana Erbena. Myslím že se obracel v hrobě z
našeho přednesu, ale možná byl rád, že na něj někdo skrze jeho básně myslí. Před
budovou léčebny na nás padl jakýsi stín z nadcházejících chvil. Srdce nám tiše
bila a elektrické signály z mozku se pohybovaly velikou rychlostí. Nevím, co
ostatní očekávali, ale já čekala zase jen bolest a smutek v očích. Vzduch jako
by ztěžknul a když jsme si odkládali věci, moc lidí asi nevnímalo vše, co nám
pověděla velmi milá vrchní sestra.
Tak a bylo to tu. Náš první pokoj. „Tak běž Ahmo a něco jí pověz,“ pobízeli jsme
jej všichni. Nakonec to bylo vše jinak. Paní, která pokoj obývala, se chtěla
dívat na televizi a řekla, že o nás nestojí. Nu což i s tímto se musí počítat.
Nejdříve mi ta dáma přišla poněkud nespolečenská, ale nedivím se jí a pochopila
jsem, jak sobecká jsem byla. To že nám nejde o nějakou odměnu jsem věděla.
Tušila jsem stejně, že nemůžeme čekat uznání a po něm jsem taky netoužila. Co
jsem však čekala, bylo přijetí a chladné odmítnutí mne popudilo ( ano to je to
správné slovo ). Kolik sobectví může dřímat v lidském srdci ukryto a
nezpozorováno, dokud se jednou nevydá do mysli a neztropí tam paseku. Nyní
chápu, že nám nejde o odměny, o uznání, ale ani o přijetí či vyslyšení, chceme
rozveselit lidskou duši to je vše.
Na dalším z pokojů bydlela paní původem z Německa, která se provdala do Česka.
Nerozuměla nám a já toužila celým srdcem po jediném úsměvu od ní. Připadala mi
zamyšlená a osamělá. Jak jsme se později dozvěděli, zemřel jí manžel. V paměti
všech z přibližně pětaosmdesáti pacientů se ukrývaly příběhy. Někdy smutné,
někdy veselé, ale vždy ze života. V dalším pokoji bydlela docela milá paní,
která si s námi ráda a vesele povídala a dala mi ten vytoužený úsměv. Zahřál mne
u srdce a dodal mi takové povzbuzení. Cítila jsem z ní obrovskou touhu po
životě. Mohla bych se tu rozepisovat o lidech na všech pokojích ale asi by Vás
to za chvíli přestalo bavit. Zmíním se je o některých zajímavých zážitků. Tak
třeba jeden pán se zeptal zda mu neseme nějakou láhev, když jsme mu chtěli
předat vánočku. Možná byl malinko zklamaný, ale v srdci rád. Jiná paní zase
okamžitě podlehla touze ochutnat co jsme jí to vlastně donesli, že se do vánočky
pustila ještě než jsme odešli z pokoje. Dokud po nás nezačali chtít zpívat
koledy, nebyl s písničkami problém, ale všichni jsme zjistili, že máme silné
nedostatky co se zpěvu koled týče.
Po ukončení práce na druhém patře jsme se s hlubokým nádechem vydali na patro
třetí. Hned bylo poznat změnu atmosféry na těžkou a napjatou. Záhy jsme
zjistili, že druhá skupina již tohle patro obešla skoro celé. Zbývaly nám dva
pokoje. Ten jeden byl velmi maličký a všichni jsme se tam ani nevešli. Paní,
která v něm bydlela byla z naší návštěvy nadšená. Až zbyl poslední pokoj. Ti
lidé jsou v komatu varovala nás sestřička. Nechtěli jsme tam zabírat místo a
rušit všichni, proto nás tam šlo jen asi pět a Karel. Leželi tam bez hnutí tři
pacienti a mě bylo téměř do pláče. Po dozpívání první písničky se stalo něco co
jsem nečekala. Šlo sice jen o malinké gesto, mně však vzalo za srdce svojí
láskou a krásou. Pod postelí jedné paní, která tam nehybně ležela si jedna z nás
všimla plyšového medvídka, kterého jsme my ostatní neviděly a položila ho zpět
na postel. Ten čin mě donutil přemýšlet a v tu chvíli jsem byla té dívce tak
vděčná, že jsem měla chuť líbat její laskavé ruce.
Byl to náš poslední pokoj. Pak již následovala jen cesta domů, při které se toho
až tak moc nestalo. Ve vlaku jsem musela znovu přemýšlet. I když nejsem věřící
myslela jsem na boha. Jestli je vážně někdo takový, nechápu proč se dějí takové
věci? Proč to nechává zajít až sem? Proč ty lidi tak trápí? Odpověď zatím nemám,
ale pokud bůh vážně existuje, ta dívka musí být anděl …
Belllis